Začtete se do krátké povídky, kterou nám poslala Magic Jane, a
zpříjemněte si zimní večer. A pokud se i u vás v šuplíku schovává
nějaká ta povídka, pošlete nám ji!
Měl jsem rodiče jako každý jiný. Jen jsem je nikdy
nepoznal. Zemřeli, když mi byl jeden rok. Nezemřeli při autohavárii,
jak mi celý život tvrdila má teta se strýčkem, u kterých jsem vyrůstal.
Ne. Zabil je zlý čaroděj, který ohrožoval celou čarodějnickou populaci,
dokonce i tu nečarodějnickou, jak mi v mých jedenácti letech vysvětlil
poloobr Hagrid. A díky mě zmizel. Možná bych byl na sebe hrdý, kdybych
tím nezaplatil obrovskou cenou – mými rodiči…
Měl jsem kamaráda. Sice nebyl mým nejlepším, vlastně, v průběhu
čtvrtého ročníku jsem ho nesnášel, ale i tak jsem jej později bral jako
kamaráda. Skončil ve spárech vraha mých rodičů, který se opět vrátil.
Zemřel kvůli mně stejně jako mí rodiče…
Měl jsem kmotra. Pomocí mých kamarádů jsem jej zachránil ze spárů
Ministerstva kouzel ve třetím ročníku. Ale v pátém ročníku jsem
uvěřil Voldemortovu triku a vydal se na Ministerstvo, kde mě zahnali do
úzkých. Osvobozoval mě skoro celý Fénixův řád…Spolu se Siriusem, který
prohrál bitvu se svou sestřenkou Bellatrix a propadl Kamenným obloukem.
Zemřel opět kvůli mně…
A v šestém ročníku…Zemřel mi člověk velmi blízký, i když by mi blízký neměl být. Zase obětoval život kvůli mně…
Rozhodl jsem se s tím něco udělat,ale něco mi to překazilo – láska.
Zamiloval jsem se do jedné krásné rusovlasé dívky, do sestry mého
kamaráda Rona – Ginny. Miloval jsem ji jako snad nikoho jiného na
světě. Tak jsem nemiloval ani Cho…
I ona mě měla ráda. Cítil jsem to. Věřil jsem jí. Jejím slovům a
dotykům. Milovali jsme se bezmezně. Nikdy jsme nezažili chvíli vzájemné
nedůvěry či zlosti. Byli jsme k sobě upřímní…
Snad proto jsem se jednoho dne rozhodl, že s tím musím něco udělat.
Nemůžu ohrožovat život Ginny. Voldemort jde po mně, nechci, aby ublížil
jí .Mám ukončit náš krásný vztah nebo najít Voldemorta? Nechci zranit
její city – zbývá druhá možnost…
Nechtěl jsem jí lhát, tak jsem jí řekl pravdu a své rozhodnutí.
Plakala. Bála se o mě. Rozmlouvala mi to, ale já se nenechal odradit.
Už ji nechci dál ohrožovat. Nemůžu. Kdyby se jí něco stalo…Asi bych to
nepřežil.
Tak jsem se jednoho dne rozhodl Voldemorta vyhledat. Díky mým snům o
něm to nebylo zase až tak těžké. Bohužel nebylo těžké ani pro něj najít
mě. vyšel jsem ven, bylo zataženo, jako by počasí tušilo, co se asi
stane.
Ušel jsem pár kroků a zjevil se přede mnou. Tvář bělejší než lebka, v černém plášti jak smrtka…
Srdce se mi zastavilo. Plán jsem chtěl promyslet až cestou, neměl jsem
jej vymyšlený. A najednou se přede mnou tyčil jako hora. Hlava se mi
zatočila. Co mám, proboha, dělat?
„Tak se opět setkáváme, Harry Pottere,“ slyšel jsem jeho hlas. Mlčel jsem.
„Jeden z nás zemře. Myslím, že je úplně jasné, že vítězem se stanu - “
„Já,“ doplnil jsem jej. Byl jsem nervózní, bál jsem se, ale zároveň ve
mně všechno vřelo vzteky. Zabil mé rodiče, Cedrica, Siriuse…
„Avada kedavra!“ uslyšel jsem opět jeho hlas. Ten zelený paprsek
ovšem nemířil na mně. Mířil na osobu vedle mě. Byla to…Ginny.
„Ginny, NÉÉÉ!“ skočil jsem a porazil ji na zem. Teď byla řada na mě.
„Avada kedavra,“ zašeptal jsem a modlil se, aby to skončilo…
Mé přání bylo vyslyšeno. Voldemort nestačil uhnout smrtícímu paprsku.
Skácel se k zemi. Ale to mi bylo v tuto chvíli jedno. Mou jedinou
starostí byla Ginny.
„Ginny, Ginny,“ šeptal jsem, když jsem si klekl vedle ní. Vzal jsem ji
jemně do náruče. Pomalu otevřela oči. Usmál jsem se na ni. Ona na mě
taky.
„Nebezpečí je zažehnáno, Ginny,“ kývl jsem hlavou na místo, kde leželo
Voldemortovo tělo. Už neleželo. Byl jsem zmatený. Podíval jsme se za
sebe. Stál tam Voldemort a ještě nějaký Smrtijed.
Nebezpečí je teď zažehnáno,“ prohlásil Voldemort, kývl na Smrtijeda a pozvedl hůlku.
„Avada kedavra,“ ozvalo se ze dvou úst. Byli jsme s Ginny ztraceni.
„Miluji Tě,“ zašeptal jsem svá poslední slova než ke mně dorazila smrt…
Su amor muerten colectivo…
|
